OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
To je ale překvapení! K příznivcům ABIGOR jsem nikdy nepatřil, jejich spíše průměrný (leč mnohými považovaný za téměř kultovní) black metal mě vždy nechával zcela chladným, avšak po poslechu aktuální desky „Fractal Possession“ (jejíž recenze u nás vychází s mírným zpožděním) se tato skutečnost začíná měnit. Opět aktivní rakouská trojice (nutno dodat, že v pozměněné sestavě) na ní totiž zběhla k oblastem, kde operují příznivci blackmetalové moderny či lépe řečeno toho, co bylo za modernu považováno před několika lety. Kapela si tedy vzala příklad z experimentujících norských veličin až nyní (tak trošku s obráceným křížkem po funuse), avšak vzhledem ke kvalitám nahrávky bychom jim to mohli odpustit.
S čím, že tedy ABIGOR po svém reunionu na nové desce vyrukovali? S demonstrací kvalitní mixtury (téměř) všeho zajímavého, co black metal v minulých letech přinesl. Počínaje elektronickým šílenstvím typu „666 International“ a konče sonickými experimenty ala „Rebel Extravaganza“ (předpokládám, že autory zmíněných desek jmenovat nemusím). ABIGOR však zabrousili do ještě hlubší minulosti, odkud si vypůjčili nějaké ty atmosfericko-blackmetalové elementy (zejména výrazně chytlavé melodie), avšak není pro ně problémem vystřihnutí nějaké té psychedeličtější momentky, která by se neztratila ani u BLUT AUS NORD. Výše zmíněné součásti jsou zkombinovány s letmými reminiscencemi např. na „Grand Declaration Of War“ (MAYHEM) a spoluutvářejí tak v některých momentech mrazivou, jinde spíš úsměvněji znějící nahrávku, která se sice tváří moderně, avšak pod načančaným povrchem ještě místy ukrývá tradičnější tvář (více napoví např. některé primitivní kytarové linky).
Pakliže jsem pouze přirovnával ke známým jménům, nebylo by to vůči ABIGOR přeci jen fér. Jednak je nelze obvinit z vykradačství (zřetelnou inspiraci bych jim nezazlíval, zacházejí s ní v rámci možností opatrně) a navíc oproti výše zmíněným přinášejí i něco nového – značnou, velice překvapivou (a mnohdy až kontroverzně působící) melodičnost, která je tak trochu v opozici vůči snaze působit skrze elektroniku mírně odlidštěně.
Comeback ABIGOR se povedl. Pravda, nejedná se o dílko nikterak inovativní či – nedej Bože – přelomové, ale s přehledem absorbuje a přetváří k obrazu svému zajímavé momenty několika přelomových desek, resp. celých blackmetalových epoch. Tyto jsou sebou vzájemně prolnuty a nabízejí výsledný obraz díla, jehož klíčovými slovy jsou black metal, elektronika a melodie.
Comeback ABIGOR se povedl. Pravda, nejedná se o dílko nikterak inovativní či – nedej Bože - přelomové, ale s přehledem absorbuje a přetváří k obrazu svému zajímavé momenty několika přelomových desek, resp. celých blackmetalových epoch. Tyto jsou sebou vzájemně prolnuty a nabízejí výsledný obraz díla, jehož klíčovými slovy jsou black metal, elektronika a melodie.
7 / 10
A.R. (Arthur Rosar)
- vokály
P.K. (Peter Kubik)
- kytary, basa
T.T. (Thomas Tannenberger)
- bicí, kytary
1. Warning
2. Project: Shadow
3. Cold Void Choir
4. Lair Of Infinite Desperation
5. 3D Blasphemy
6. The Fire Syndrome
7. Injection Satan
8. Liberty Rises A Diagonal Flame
9. Vapourized Tears
10. Heaven Unveiled
Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint... (2010)
Fractal Possession (2007)
Shockwave 666 (EP) (2004)
Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity) (2001)
In Memory (EP) (2000)
Channeling The Quintessence Of Satan (1999)
Origo Regium 1993-1994 (kompilace) (1998)
Structures Of Immortality (EP) (1998)
Supreme Immortal Art (1998)
Apokalypse (EP) (1997)
Opus IV (1996)
Nachthymnen (From The Twilight Kingdom) (1995)
Orkblut – The Retaliation (EP) (1995)
Verwüstung / Invoke The Dark Age (1994)
Vydáno: 2007
Vydavatel: End All Life Productions
Stopáž: 52:44
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.